Udržení rovnováhy mezi základy a kreativitou ve výtvarném vzdělávání: Perspektiva učitele a praxe v OKO AKADEMII
V oblasti výtvarného vzdělávání existuje jemná rovnováha mezi ovládáním základů a podporou kreativity a experimentování. Tradičně byly výtvarné školy uznávány pro důraz na technické dovednosti a klasický trénink. Nicméně, v posledních letech došlo k pozoruhodnému posunu směrem od tradičních přístupů a k více experimentálnímu a konceptuálnímu přístupu. To vedlo k zajímavým a novým technikám, ale také vyvolalo obavy z opomenutí základních dovedností. Bez těchto základů je velmi obtížné experimentovat. Na druhé straně, v některých uměleckých akademiích dochází k nedostatku kreativity a experimentování, kde se studenti tak soustředí na to, jak věci dělají “správně”, že ztrácejí ze zřetele své širší cíle, co chtějí svým dílem říci.
Historicky bylo výtvarné vzdělání založeno na ovládnutí základních dovedností, jako jsou kresba, malba, sochařství a kompozice. Studenti trávili nekonečné hodiny zdokonalováním svého řemesla důkladným studiem anatomie, perspektivy a teorie barev. Tyto základy tvořily základy jejich umělecké praxe a poskytovaly pevný rámec, na kterém mohla kreativita rozkvétat. V tomto smyslu se stát umělcem podobal stát se zručným řemeslníkem v jiných oborech, jako je třeba výroba nábytku nebo kovářství. Existoval proces učení se, kterým mohl člověk projít, aby se stal umělcem.
Nicméně během 20. století byl svět výtvarného umění otřesen, poháněn pohyby jako je abstraktní expresionismus, konceptuální umění a postmodernismus, začala být významnost tradiční hierarchie dovedností výzvou na všech úrovních. Důraz se přesunul od umělců vlastnících technické mistrovství k konceptuálnímu zkoumání, přičemž umělci dávali přednost osobnímu vyjádření, společenským komentářům a experimentování před tradičními technikami. Nyní, nechápejte mě špatně, všechny tyto věci také existovaly ve výtvarném umění vždy. Rozdíl v druhé polovině 20. století spočívá v myšlence “destitulace”, což znamená pokus o odnaučení se tradičních způsobů kreslení a malování. Je to velká zábava, paradoxně často od těch, kteří jsou dobře vyškoleni. Jednou z úkolů, který jsem dostal, bylo udělat nejhorší obraz, který si dokážete představit. Ale. Bylo tu jedno omezení. Musel jsem na to strávit celou lekci (která trvala 6 hodin). To je ve skutečnosti obtížnější, než se zdá. A tím, že úmyslně vytváříte “špatný” obraz, často objevíte, co vlastně hodnotíte. Bez ohledu na to by mělo být poznamenáno, že to funguje nejlépe pro lidi s nějakým zkušenostmi v malování a kreslení. Ti, kteří jsou noví, možná dokáží snadno udělat “špatný” obraz. Ale nechtějí to dělat. Obvykle se chtějí zlepšovat, alespoň mezi studenty, se kterými jsem se setkal, je jejich zaměření především na zlepšení se.
Přesto se v 20. století vzdělávání v umění stalo předmětem paradigmatu, které vedlo k odlišným přístupům. Zatímco některé umělecké školy nadále zdůrazňovaly důležitost základů, jiné přijaly pokrokovější model, který dával přednost kreativitě a konceptuálnímu myšlení. Výsledkem bylo rozdělení, kdy některé instituce opomíjely výuku tradičních dovedností ve prospěch podpory.
Přesto se v 20. století vzdělávání v umění stalo předmětem paradigmatu, které vedlo k odlišným přístupům. Zatímco některé umělecké školy nadále zdůrazňovaly důležitost základů, jiné přijaly pokrokovější model, který dával přednost kreativitě a konceptuálnímu myšlení. Výsledkem bylo rozdělení, kdy některé instituce opomíjely výuku tradičních dovedností ve prospěch podpory individuálního vyjádření a experimentování. Tento trend se projevuje i v současném uměleckém světě, kde se i přes bohatství inovativních a hranic překračujících děl stále setkáváme s vysoce ceněnou prací, která se soustředí na sníženou úroveň technických dovedností.
Věřím, že důraz na kreativitu a experimentování, i když nepochybně cenné, někdy může vést k zanedbání disciplíny a řemeslné zručnosti. Obojí má své místo a v OKO AKADEMII se snažím začlenit obojí do své pedagogické praxe. Nicméně žijeme v době, kdy koncept často převažuje nad provedením. V tomto rámci hrozí, že umělecká hodnota bude posuzována pouze na základě novosti, spíše než na základě technické zručnosti a estetické hodnoty. A to je velmi nepřesná hranice. Přiznávám, že jako někdo, kdo miluje práci takzvaných “deskilled” umělců jako jsou Basquiat nebo DeKooning, se ptám spíše, jak můžeme někomu předat technické pochopení materiálů a technik, aby mohl najít svůj vlastní unikátní hlas? Nejúspěšnější umělci jsou ti, kteří dosahují rovnováhy mezi technickou zdatností a tvůrčí inovací, spojujíce tak jak technickou zdatnost, tak experimentování ve své praxi.
V reakci na to jsem přehodnotil své pedagogické přístupy a do kurikula, které vyučuji v OKO AKADEMII, opětovně začlenil výuku základů. Tím, že spojuji tradiční techniky s moderními koncepty a přístupy, se snažím vybavit studenty dovednostmi a flexibilitou potřebnou k navigaci složitostmi moderního uměleckého světa, ale co je důležitější, k nalezení svého vlastního hlasu.